Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sri Lanka 2012

28. 6. 2012  ČT

Ve 4:40 hod. odjíždíme z UANu do Brna. Zde 2 hodiny čekáme, a pak hurá na letiště ve Vídni (Schwechat). Letadlo má asi 15 min. zpoždění. Cesta do Dubaje trvá asi 6 hod.. Do Dubaje přilétáme před půl nocí. Celé město je neskutečně osvětlené! Příletová hala je prázdná, nespěcháme, protože máme asi 3 hodiny čas. Po krátké formální prohlídce jdeme do bezcelní zóny, kde je pořádný mumraj. Snad stovky obchodů, tisíce turistů, přesně jak na Perském trhu. Promenujeme se, děláme pár fotek a pak spěcháme do odbavovací haly na Sri Lanku. Let z Dubaje je ve stejné režii, opět EmiratesTaké trochu pospáváme, doba letu je přece jen dost dlouhá, hlavně přes noc.

 

29. 6. 2012  PÁ

Asi v 8:45 hod. jsme nad Lankou. Po krátkém obletu ostrova jdeme na přistání, ale těsně před dosednutím pilot letadlo zvedá a děláme další okruh kolem celého ostrova. Druhé přistání je už v pořádku a my si oddychujeme. Dostáváme k vyplnění imigrační dotazník. Letiště v Colombu je něco úplně jiného než Dubaj – malé, ne tak výstavní a spíš trochu zanedbané. Na pasovém si vyřizujeme víza z elektronických víz a jdeme k odbavení. Důležitý úředník posílá turisty před námi bokem, tak jsme trochu nervózní. Procházíme ale bez problémů. Míjíme místní dutty free a hledáme jak směnárnu k výměně rupií, tak i našeho objednaného taxikáře. Po pár krocích vidíme našeho člověka s velkou cedulí Mr. Poulicek a širokým úsměvem. Hned na nás spustil anglicky s místním dialektem. Netušil ovšem, že naše angličtina spočívá jen v jednoduchých větách a jemu rozumíme každé 5. slovo. To, že máme počkat před halou jsme ale pochopili. Sotva jsme vyšli ven, jako bychom vlezli do prádelny – vlhký a horký tropický vzduch se nedal přehlédnout. Během pár minut ale nasedáme do klimatizovaného taxíku, a spokojeně odjíždíme na ubytování do Tangalle. Jízda z letiště je jeden velký zážitek. Klakson, brzda, plyn, přejíždění z pruhu do pruhu – jako by neplatily žádné předpisy. Cesta z letiště za Colombo trvá asi 3 hodiny, pak najíždíme na novou dálnici a konečně se do Galle řítíme asi stovkou (konečně klidná a plynulá jízda). Vůbec si nedovedu přestavit, jak bychom chytali vlakový spoj nebo autobus a v kolik bychom tak dorazili na ubytování! Míjíme Galle kousek za městem zastavujeme u restaurace. Nejdřív myslíme, že je řidič unavený a potřebuje si odpočinout a najíst se. Když nám naznačil, že zastavil kvůli nám, dostáváme podezření, že je nějak domluvený s obsluhou, aby na nás vymámil nějaký tringelt, ale pak zjišťujeme, že má o nás spíš starost, abychom neměli hlad. Je to takový bufet pod širým nebem, kde si můžeme za 450 Rs na osobu vybrat a nabrat co chceme a kolik chceme. Jelikož jsme neznalí, bereme si jen něco málo, protože kromě rýže máloco vypadá vábně pro oko. Liba skoro nic nejí, protože jí to vše smrdí, mě né, a tak jím všechno – kousek ryby, kuřecí curry, nějaké čatni a různě upravené rýže. Jelikož máme jen 2000 Rs bankovky, platíme touto. Číšník je od pohledu dost nesympatický – takový „buc“, spočetl nám to na 1350 Rs (asi 10$) a k vrácení výdavku se vůbec neměl. Naznačujeme to tedy našemu řidiči, a ten okamžitě zasahuje. Do pár minut je výdavek na stole i s opovržlivým posunkem nasraného číšníka. My na tom nejsme s náladou o nic lépe, ale je to cenná zkušenost. Další zastávka je v Mataře, kde kupujeme nějaké potraviny a hlavně vodu. V Tangalle tápeme, ještě že jsem si poznačil adresu a vytiskl i mapku. I tak se řidič asi 3x ptá místních. Zde nás čeká další pro nás jobovka. Celé město je po zuby ozbrojených vojáků a policajtů a plno zátarasů, mezi kterými kličkujeme. Jako naschvál zastavujeme u nějaké cedule, která oznamuje, že jsme u vchodu do místní věznice. To nám láme kolena. Začíná se trochu šeřit a zdá se, řidič konečně našel správný směr. Několik km za městem sjíždíme z hlavní silnice. Nějakou dobu jedeme po betonové cestě, pak sjíždíme na prašnou cestu obklopenou stromy a keři, motáme se a stále zatáčíme vlevo, vpravo, až zpomalujeme kvůli výmolům a velkým kalužím na rychlost chůze. Větší prdel světa si nelze představit. Jsme řádně unavení a nasraní. Takto jsme si to skutečně nepředstavovali. Příjezd k apartmánu Brach Resort už představuje doslova tankodrom. Řidič vidí naše strnulé obličeje a nabízí nám, že pro nás za tři dny přijede, abychom to zde vydrželi, a sežene něco jiného přes agenturu, ve které pracuje. Když to sděluje majiteli, že namísto 15 dnů tu budeme jen tři, je velmi zaskočený. Máme zaplacený den zálohou, tak mu nic jiného nezbývá, než aby nás tu nechal. Bereme bagáž a jdeme nahoru do patra se ubytovat. Prostý apartmán sestává z velké terasy, velkého pokoje s postelí s moskytiérou, nějakými věšáky, skříň s policemi a koupelny s WC. Vybalujeme a jsme dost skleslí a zklamaní. Voda teče jen odražená, ale to už je nepodstatné. Budeme se spoléhat na našeho řidiče, že nás vysvobodí. Jdeme spát s tím, že ráno je moudřejší večera a usínáme oba jako by nás do vody hodil.

 

30. 6. 2012  SO

Ráno je relativně zataženo a probouzí nás šílené hučení moře a divné skřeky, asi nějakého ptáka. Vstáváme celkem odpočatí a s mnohem lepší náladou. V apartmánu není žádné nádobí, tak si jdu o něco říct. Dostávám konvice na čaj, dva šálky a dvě sklenice, které nám vydrží celý pobyt. Dělám čaj do půjčené konvice, sympatický syn domácího mi ochotně pomáhá a ptá se, zda budeme mít zájem o snídaně nebo večeře. Raději odmítám, protože v kuchyni je dost binec a je z mého pohledu dost zanedbaná, tak abychom něco nechytli. Dopoledne jdeme trochu porelaxovat k pláži a na procházku po ní směrem k Tangalle. Je vedro a jsou šílené vlny, ze kterých nás jímá hrůza. Jak a kde se budeme koupat, to teda nevíme. Trochu fotíme a k poledni se vracíme zpět do apartmánu. Odpoledne chceme jít do Tangalle, zjistit co a jak. Ptáme se na cestu, která by měla trvat asi 20 min. k autobusu. Cesta je příjemná procházka v hezkém prostředí. Zjišťujeme, že podél ní je dost vilek a také dva malé obchůdky nebo spíš stánky. Plno exotických květů, motýlů a papoušek nás tak rozptýlili, že cesta uběhla rychle a v pohodě. Už jsme klidnější a uvažujeme, že si tu pobyt prodloužíme – hezké, klidné prostředí, usměvaví a vstřícní lidé, zkrátka pohoda. Na zastávce moc nečekáme, autobus stojí 24 Rs (asi 5 Kč) a cesta do města trvá ani ne 10 min. V busu na nás všichni hledí jako na exoty, široko daleko nejsou žádní turisté a já mám hlavu těsně pod stropem. Všichni jsou relativně malí. Na autobusovém nádraží – což je vlastně centrum každého malého městečka – a i v celém městě je neskutečná špína a smrad, hlavně když procházíme kolem místní tržnice (zřejmě sušené maso a ryby), randál, povyk. Většina lidí chodí bosky – jak to asi řeší s hygienou? Po policii a armádě se slehla zem a později se dozvídáme, že městečkem projížděl prezident, tak proto ten humbuk. Tak to nás fakt uklidnilo. Nalézáme malou samoobsluhu, celkem dobře vybavenou, děláme nákup a vracíme se zpět do apartmánu , abychom dorazili za světla. Stmívá se kolem 19.30 hod. a ve 20 hod. je plná tma. Prostředí na nás udělalo dojem, a tak se definitivně rozhodujeme, že zde zůstaneme do 10. 7.  a poslední dny strávíme cestováním po kulturním trojúhelníku a vnitrozemí. Píšeme SMS a mail Adrii – ta vede agenturu s taxi a výlety.

 

1. 7. 2012  NE

Protože je ráno hodně zataženo, rozhodli jsme se udělat si první výlet do Galle. Snídaně čaj, káva a perníky z domu. Po 8. hod. vyrážíme na bus do Tangalle a odtud dalším busem do Galle. Ten jezdí i v neděli často a máme štěstí, že chytáme přímý spoj. Bohužel asi po 10 min. máme defekt, tak stojíme 15 min., než v servise vymění kolo. Tam jsou tři chytří, vystrojení a dva asi tak nanejvýš 15ti letí špinaví kluci, kteří makají. Autobus je relativně čistý a řidič pro krácení cesty pustil video s nějakou populární místní kapelou. Hudba řve na celý autobus, že není slyšet vlastního slova (jede až do Kolomba – 6 hodin, když se zadaří). Jinak zbytek cesty je v pohodě, během jízdy jsou pěkné výhledy na moře. V Gale je celkem živo. Hned u autobusového nádraží je hezký, velký park. Je to spíš park zamilovaných – protože jsou tu, až na pár výjimek, samé mladé vrkající páry. Vydáváme se tam trochu si odpočinout po cestě, napít se a něco zobnout. Zde se poprvé setkávám s varany, dlouhými asi 1,5 – 2 m, kteří se tu volně prochází téměř mezi lidmi a nejsou nijak plaší. Po 20 min. se vydáváme do pevnosti a starého města. Cestou nás otravují různí tuk-tukáři, ale pevnost je na dohled. Z plánku se rozhodujeme, kterým směrem se vydáme. Na kruhovém objezdu volíme směr vlevo – zdá se, že tady je více památek. Asi po 200 metrech přicházíme k hezky upravenému hotelu, u kterého stojí starý rolls-royce. Součástí komplexu je i nějaké muzeum. Hned za hotelem je kostel u jehož vchodu sedí žebrák. Naproti kostela další muzeum. Procházíme dlouhou uličkou směrem k moři. Je zde plno obchůdků pro turisty a několik bank. Asi po 20 min. jsme konečně u moře, odkud jsou pěkné výhledy na protější břeh a opět žebráci. Je zde o poznání více turistů. V rozích opevnění jsou kruhové hradby a celá pevnost je obehnána zdmi nebo alespoň valem. Vydáváme se k majáku, u kterého se dá sejít k moři na pláž. Ženy stojí pokorně na břehu, zatímco se muži koupou. U majáku děláme několik fotek a videí a vracíme se zpět podél nábřeží k východu. Míjíme policejní stanici, nějakou radnici a vycházíme opět u hlavního vchodu. Počasí nám vyšlo, i když se honí mraky. Nasedáme na bus a vracíme se do Tangalle. Zde je plno lidí, asi nějaká slavnost, protože po cestě do apartmánu potkáváme nějaké masky a samozřejmě plno policajtů.

 

2. 7. 2012 PO

Počasí opět pod mrakem, tak vyrážíme na další výlet do Matary. Cesta uběhla rychle, samozřejmě s hudbou na plné pecky. Hned z autobusového nádraží jdeme přes most do ostrovního chrámu. Počasí se dost kaboní, ale prohlídka netradiční, relativně moderní architektury nás celkem zaujala. U vchodu samozřejmě boty dolů a pak hezky po schodech nahoru do svatyně. V tom se spustila hodně velká průtrž, tak si blahořečíme, že jsme pod střechou. Asi po 20 min. se vyjasnilo, spěcháme do města, abychom ještě prošli naplánovaná místa. Procházíme kolem zbytků pevnosti, kolem velmi zanedbaného nefunkčního kostela a vchodovou bránou od pevnosti směr centrum. U hvězdicové pevnosti postává pár nudících se „průvodců“, kteří se nám snaží vnutit své služby. Když s díky odmítáme, vykázali nás a zakázali i fotit. No, nepříjemná zkušenost. Rychle odcházíme, protože jsou fakt dost nepříjemní a kontrolují, jestli jsme dost daleko. U mostu přes řeku, kde stojí i muslimská mešita je plno stánků, hlavně se sezónním ovocem (rambutan) a také s noži a mačetami. Prodejci působí dojmem, že ví jak to vše zúročit. Fotím a také rychle pryč. Je vidět, že kolem mešity a přilehlé ulice je nějaká muslimská čtvrť. Z mostu přes řeku je hezký výhled na zarostlé břehy a na dominantu nového, moderního centra. Hned za mostem je ještě nějaký menší chrám s dagobou, malá ulička s koloniálními domy a pak už jen sklo a beton, obchody, banky a úřady. Kupujeme v knihkupectví celkem podrobnou mapu (asi 60,Kč), v marketu nějaké jídlo a vracíme se zpět na autobus. Najednou se opět spustí liják, tentokrát nestíháme úkryt, tak jsme celkem durch mokří. Nálada celkem pod psa, ale je to opět jen krátká přeháňka. Ještě že se zde rychle usychá. Sedáme na autobus a vracíme se domů. Matara je celkem pěkné, rušné městečko, ale k vidění toho moc není.

 

3. 7. 2012 ÚT

Původně jsme chtěli jet do Kataragamy, protože dnes je úplněk a státní svátek. Nakonec nás odradila pravděpodobnost kvanta lidí, kteří se tam sjedou, a tak volíme raději skalní chrámy v Mulkirigalle. Volíme cestu autobusem s jedním přestupem. Od autobusu je to k chrámům asi 1 km, a protože skoro všichni jdou tam, máme hledání správné cesty usnadněno. Před chrámem je pěkné leknínové nebo lotosové jezírko. U vstupu do chráme se jako všichni zouváme a šlapeme po schodech nahoru k 1. nádvoří. V pokladně sedí  slepý albín – vypadá dost děsivě – který nám neustále opakuje, že nesmíme mít boty. Při procházce 1. patrem začínají modlitby. Všichni si sedají nebo klekají a klaní se při modlení. Nevíme jak se máme zachovat, tak stojíme raději v ústraní a vyčkáváme, abychom se nedotkli nějak jejich cítění. Po nějaké době to raději balíme a jdeme o patro výš. Schodů je jako do nebe a jsou stále strmější. 2. patro je poměrně prostorné a u malého bazénku dovádí smečka opic. Procházíme jednotlivé jeskyně ve kterých leží budhové. Nikdo se tu nemodlí, a tak se můžeme volně pohybovat. Po prohlídce opouštíme 2. patro a jdeme do třetího. Zde jsou schody obzvláště prudké a dlouhé. Libě není zrovna dobře a tak chvíli sedíme a odpočíváme. Přes nás se valí davy místních poutníků, protože schody jsou dost úzké. Asi po 10 min. došlapáváme zbytek schodů a odpočíváme na terase. Zde je další várka skalních chrámů, tak to obcházím, fotím a filmuji, mezitím co Liba odpočívá. Jsme tu asi jediní bílí turisté, tak jsme celkem na očích. Výhled do krajiny, který uvádí průvodce jsem nenašel, jen skalní jezírko u kterého mohl být výhled tak před několika roky. Zpět scházíme po jiných schodech, zprvu méně strmých. Pak přicházíme ke skalní stěně, kde jsou vytesány velmi strmé schody a s souběžně s nimi další, opatřené kovovým držákem – na ty jsme neměli odvahu vlézt. Vracíme se opět do 1. patra, abychom si doprohlédli zbytek chrámů. Někteří se stále modlí, ale už to není ta masivní modlitba. Počasí je až moc slunečné, ale zde je to v pohodě – stromy a skály tu dělají dostatečný stín. Scházíme dolů ke vchodu, obouváme si boty a před odjezdem obcházíme leknínové jezírko, u kterého poletuje plno pestrobarevných ledňáčků a loví malé rybky. Jsou ale na focení příliš rychlí. U několika chalup opodál jezírka vybíhají malé děti a pokřikují na nás – chtějí bonbóny. Děláme že je neslyšíme a že se nás to netýká, jinak bychom se jich nezbavili. Lidé jsou tu všude usměvaví, ochotní a velmi přátelští – někdy až vlezlí a zdraví nás, jako bychom byli staří známí. Opětujeme pozdravy s úsměvem a spěcháme zpět na bus. V Tangalle ještě nakupujeme a hurá domů.

 

4. 7. 2012 ST

Dnes je krásné počasí už od rána, tak toho využíváme a dopřáváme si oddechový den. Dopoledne doprovázím Libu na pláž, kde ji nechávám napospas sluníčku a já vyrážím na obhlídku okolí. Prolézám okolní uličky a zákoutí a potkávám spoustu usměvavých a zvědavých lidí, někteří  mě zvou i na čaj, ale nemám odvahu. Myslel jsem, že udělám spoustu fotek zvířat či květin, ale je to bída. Cestou zpět kupuji v obchůdku vodu a kolem poledne se vracím do apartmánu. Odpoledne jsou obrovské vlny, které je radno pouze fotit a filmovat rozhodně ne v nich dovádět. Také se na pláži objevuje více turistů, jako by začínala sezóna. Aspoň tu nejsme sami. V podvečer jdeme na místní free internet zkontrolovat, zda nám Adria neposlala nabídku výletů po vnitrozemí pro posledních 5 dnů pobytu. Večer dopíjíme poslední drahocenné pivo

 

5. 7. 2012 ČT

Počasí vypadá dost chabě, tak jedeme další výlet. Chtěli bychom udělat jen půldenní výlet, abychom odpoledne ještě stihli moře. Máme v plánu dvě místa: Blowhole – vodní gejzír a chrám ve Wewurukannalle s obřím budhou. Cesta busem je opět s přestupem. Doprava až ke gejzíru nevede. Po vystoupení z busu nenalézáme žádné výrazné ukazatele, až  po dotazu se dozvídáme, že je to asi 1,5 km. Bereme si teda tuc-tuc, abychom se zbytečně nezdržovali hledáním – byl to dobrý tah, protože je to pěkně zastrčené. Z původních 500,- Rs to smlouváme na 300,- Rs. Cesta se klikatí různými uličkami, kde bychom asi hned tak netrefili. Zastavujeme pod schodištěm, které vede k nějakému oceánografickému „muzeu“. Zde platíme vstupné (200,-Rs – pevná taxa pro cizince) a prohlížíme si několik kostí z velryby (žebro, obratel) a potom jdeme dál po cestičce až k vytouženému gejzíru. Po cestě jsou hezké výhledy, pak další schody a jsme tam. Z našeho řidiče se nakonec vyklubal milý a sympatický průvodce (32 let), který ochotně vše ukazuje a vysvětluje. Dozvídáme, že nové zábradlí je tam ne kvůli bezpečnosti turistů, i když i pro ně, ale hlavně kvůli místním, kteří když se opili, dělali různé krkolomné kousky a asi 10 se jich zabilo pádem do průrvy gejzíru. I když je moře klidné a vlny jsou relativně malé (na nich závisí výška gejzíru), výška některých výstřiků gejzírů je možná i 10 m. Intervaly mezi výstřiky jsou asi 5 min. Ve skále začne temně hučet a asi do minuty jde gejzír. Fotíme, filmujeme a i náš řidič je velmi spokojený, že nás může vyfotit skutečným fotoaparátem (všichni místní mají na všechno jen mobil). Na zpáteční cestě objevujeme úžasnou pláž s krásným zlatým pískem, klidnou vodou bez vln a spoustou loděk. Opět fotíme a také náš průvodce si nenechal ujít příležitost nás blejsknout. Nějaký domorodec nám nabízí krásné mušle po 50 Rs, ale máme obavy kvůli celníkům, tak odmítáme. Na zpáteční cestě se ptáme na naši další zastávku – chrám ve Wewurukannalle. Ochotně nám nabízí, že nás tam zaveze, je to asi 7 km. Domlouváme se na konečné ceně za všechno na 700,- Rs. Jede opět uličkami a všelijakými zkratkami mezi domy a asi za 15 min. jsme na místě. Mezitím, co já fotím odchází s Libou zaplatit vstupné a vše vyjednat. Opět boty dolů – není divu, že tu snad polovina lidí chodí bosky stále – a vstupujeme do hlavního chrámu. Je úžasný, plný soch lidí, kladných i záporných božstev a průvodce stále mluví a vysvětluje. Je vidět, že to má dobře naučené. Po prohlídce kupujeme ještě vstupenku do celého areálu, kde kromě jména uvádíme i zemi, odkud jsme. Jdeme k velkému sedícímu budhovi, který je vysoký asi jako 6ti podlažní dům. Po schodech v jeho útrobách stoupáme po jednotlivých patrech, která jsou vyzdobena „najivistickými“ obrázky až do samotné hlavy budhy. Zde je malý prosklený průhled do prostoru hlavy, v níž jsou nějaké artefakty a spousta hliněných nádob, snad urny chrámových knězů. Vedle hlavy je plošina s nádherným výhledem na okolní krajinu. Po sestoupení dolů nás vede průvodce do „muzea, které nám bere dech, protože to se jen tak nevidí. V zaprášených, polorozbitých vitrínách jsou různé haraburdy, jako pár známek, mincí, konve na čaj. Stačilo by jen šáhnout – nikdo nic nehlídá, protože není již co ukrást. Jediné co stálo za vidění byla rikša a nějaký hodinový stroj. Vybídnut průvodcem jsem Libě udělal fotku s místním kostlivcem, volně postaveným do vitríny. Vstupné 5,- Rs odpovídá kvalitě exponátů. Když už jsme na odchodu, začíná v areálu rozruch. Dozvídáme se, že do chrámu dovedli mniši slona, tak nám zvědavost, jako i mnoha dalším, nedá a jdeme se podívat. I když je to vlastně ještě takové postpubertální slůně, je to pro nás zážitek. Pak se konečně vracíme. Za ochotu dáváme průvodci ještě o 100,- Rs navíc. Je šťastný a děkuje. Veze nás co nejrychleji na autobus, abychom stihli co nejlepší spoj. Nakonec ještě asi 5 min. čekáme. Dozvídáme se, že tsunami z r. 2005 připravilo o život asi 50000 lidí, mimo jiné i otce a bratra našeho průvodce a řidiče. Když nám to říká, je velmi dojatý a my také. Jelikož cesta do Tangalle byla rychlá, stíháme ještě zbytek dne strávit u moře. Hezký a nenáročný den.

 

6. 7. 2012 PÁ

Nádherný slunečný den, dopoledne i odpoledne slunění a koupání. Opět jsou i velké vlny, tak fotíme. Dopoledne je odliv a jsou obnažené skály u břehu. Vlny dělají příjemné proudy mezi skalisky, které hezky unášejí, tak se jen tak povalujeme v moři. Odpoledne hladina stoupla opět na normál, ale pořád je krásně. Večer jdeme opět na NET pokecat s dětmi a zkontrolovat poštu.

 

7. 7. 2012 SO

Na dnešek máme opět naplánovaný výlet – poslední ze série námi plánovaných výletů. Cesta je celkem daleko, tak snad to do večera zvládneme. Jedeme do Kataragamy a odtamtud bychom si chtěli odskočit do skalního chrámu Sithulpawwa. Jelikož všechny busy projíždí kolem naší zastávky, zkoušíme si nějaký stopnout, abychom se nemuseli zdržovat cestou do města. Nakonec, když nás všichni jen míjí, to vzdáváme a jedeme na autobusové nádraží do Tangalle. Přestože jsme ráno vstávali již v 6:45 hod., stopováním jsme ztratili zbytečně čas. Na nádraží je jako ostatně vždy dost chaos, ale riskujeme a nastupujeme na pokyn náhončího do neoznačeného autobusu v 8:30 hod.. Řidič je vysloveně závodník – stojí na málo zastávkách a jede jako blázen. Celou cestu má vedle sebe na deklu od motoru posazeného malého kluka (asi syn nějakého hlavouna – podle oblečení). I když máme trochu obavy z jízdy, vyhovuje nám to, aspoň budeme brzy na místě. Cesta trvala necelé 2 hodiny, což je proti času v průvodcích úžasné. U Hambantoty se skutečně zásadně mění ráz krajiny – mizí palmy a začíná spíš nějaká savana s keři a menšími stromy. Konečně je i sucho, ale zase vedro. Do Kataragamy přijíždíme asi v 10:30 hod. Po nasměrování míjíme spoustu stánků s cetkami a ovocem. Opět jsme za exoty, protože jsou tu jen domorodci. V řece, tak jako ve filmech se koupou lidé, sloni opodál se pere prádlo a všichni okolo nás nosí v náručí košíky s ovocem. Nejprve si prohlížíme nějaký muslimský chrám, kde se nás okamžitě ujímá domorodec s dredatými vlasy téměř do pasu. Vypadá dost hrozivě, ale nakonec se z něj vyklubal velký sympaťák, bez škemrání o tringelt. Je velmi sdílný a hovorný. Z kláštera jdeme dlouhou a širokou třídou k hlavnímu chrámu. Opět se zouváme, ale tentokrát je dlažba ďábelsky rozpálená, což je na naše nezrohovatělá chodidla velmi nepříjemné. V chrámovém komplexu je ale písek, tak je to příjemnější. U vchodu všichni rozbíjejí kokosové ořechy. V celém areálu již od vchodu stojí jako had dlouhá fronta věřících obtěžkaných ovocem a jinými dary – lotosové a jiné květy,  kteří trpělivě čekají až se dostanou do malé svatyně, kde jim bude požehnáno knězem. Je zde také spousta opic (kdo by si neužíval bezpracně ta kvanta ovoce), ale nejsou nijak vlezlé nebo útočné. Vycházíme z chrámového komplexu a jdeme k cíli – k velikánské dagobě. Opět široká kolonáda, na jejímž kraji stojí několik slonů, které je možno si nakrmit a udělat fotku zdarma. Cesta k dagobě se dost táhne, už jsme jako myši. Po cestě je plno stánků s lotosovými květy – zelená poupata, ze kterých ohrnutím vytvoří úžasné bílé a fialkové květy. Dlažba kolem dagoby opět neuvěřitelně pálí, ta k rychle fotíme a filmujeme, abychom již byli ve stínu přilehlého parčíku. Zde je opět plno opic, ty jsou ale mnohem drzejší. Zpáteční cesta je celkem rychlá, protože se nikde nezdržujeme. Máme dobrý mezičas, tak chceme stihnout ještě skalní chrám v Sithulpawwě, který leží v národním parku Yalla. Z mostu na zpáteční cestě ještě točíme koupání slonů – moc hezké. Na autobusovém nádraží kupujeme nějaké pití a ptáme se na cestu ke chrámu. Dozvídáme se, že busy jezdí jen 2x denně. Bereme si teda tuk-tuk. Z původních 1500,-Rs jsme to usmlouvali na 1200,-Rs. Nasedáme ve 13:15 hod. a řítíme se na místo. Kus je pěkná asfaltka, ale jakmile přijedeme na hranici NP Yalla, začíná prašná cesta se vším všudy. Na dvou stanovištích nás zastavují strážci parku a řidič jim zřejmě říká kam jedeme. Asi po 30 min. jsme na místě. Řidič není zrovna dvakrát sdílný a mele něco o 15-20 min. prohlídky. Chceme alespoň 30 min., ale nakonec to natahujeme na téměř hodinu. To bychom museli celou prohlídku proběhnout. První chrám je na vysoké skále a ještě na začátku výstupu Libu upozorňuje nějaký voják, že nesmí jít jen v halence bez rukávů – bere si teda šátek přes ramena a teprve nyní můžeme jít. Cesta je v tom vedru úmorná. Nahoře u dagob je nerudný vrátný, který nás zouvá a chce po nás za prohlídku 100,-Rs – místní před námi platí 50,-Rs. Výhled odsud na celý NP Yalla je ale úžasný! Vrátný odhání drzé opice, tak se balíme a sestupujeme zase za skály, tentokrát po prudkých schodech dolů, do centra areálu chrámu. Procházíme kolem sloupoví a dál sestupujeme až na rozlehlejší prostranství před vlastním chrámem. Ten je klasicky zabudován v jeskyni s obrovským budhou. Kousek opodál je jezero s výstražnými cedulemi s krokodýly – bohužel jsme žádné neviděli. Ke druhé dagobě, která leží o notný kus cesty dál, na ještě vyšší skále, ale už z časových důvodů nejdeme. Vracíme se zmoženi vedrem pod první dagobu. Zde nám nějaký místní naznačuje, že nahoru je zakázáno se vracet a máme skálu obejít po cestě okolo, směrem k autobusu. Liba je dost vyplivnutá, a já si uvědomil, že jsme se nahoře jen kochali, ale nefotili. Vylézám tady znovu všechny ty schody, abych udělal nějaké fotky. Nahoře se právě všichni modlí, tak rychlé procházím na vyhlídku. Zde je několik celkem dotěrných nosičů kamenů – dělají nějakou rekonstrukci – kteří mají zájem o mou foto a video techniku. Dělám, že nerozumím a rychle fotím a filmuji. Se sklopenou hlavou pak raději mizím nevidíc, neslyšíc. Rychle sbíhám k tuk-tuku , kde už čeká Liba i nerudný řidič. S bezelstným úsměvem ho žádám, aby nám udělal společnou fotku s dagobou, tak se přemůže a fotí nás. Zpět vyrážíme asi ve 14:15 hod. a po šílené jízdě, kdy na té prašné úzké cestě předjížděl autobus dorážíme na autobusové nádraží v Kataragamě asi ve 14:45 hod. ve zdraví a pohodě, řádně vyfoukaní a vyklepaní. Platíme a hledáme autobus domů. Máme štěstí, protože nám jede za 15 min. Kupuji teda ještě vodu na cestu a potom hurá luxusním busem domů! Hned za Kataragamou nás však zastavuje policie a asi 10 min. čekáme – co se stalo nevíme. Zbytek cesty proběhl už bez problémů. Kolem 17:00 hod. přijíždíme do Tangalle. Chceme si jít ještě koupit něco k jídlu, ale čeká nás tu velké překvapení v podobě nějakého karnevalu. Celé centrum je uzavřeno, tak nás i bus vysadil až za nádražím. Velké davy lidí, mezi kterými nejde ani projít se tlačí na chodníku u silnice. Dole jezdí nějaká mládež na ozdobených kolech, čemuž nevěnujeme moc pozornosti a tlačíme se po úzkém chodníku davem k obchodu. Přes přihlížející ani nevidíme, co se na silnici odehrává. Když už se dál nemůžeme protlačit, rozhodujeme se vstoupit na silnici a pokračovat po ní. Po nějaké době a drobném dohadování se nám to daří, a teprve nyní spatřujeme celou tu nádheru! Úžasné masky, tanec a hudba. Obchod neobchod, vyndávám kameru a Libě vrážím foťák. Kupodivu nikdo neprotestuje, nechávají nás stát na silnici (zvědavě nás okukují – zase jediní bílí) a fotit. Najednou z nás spadla veškerá únava. Takový bombastický závěr dne jsme si ani ve snu nepředstavovali! Když masky, tanečníci a hudebníci viděli, že je zabíráme, rázem se začali předvádět a vydávat ze sebe maximum.Tak jsme se postupně dostali až k obchodu, kde po nějaké chvíli prošli i poslední účinkující. Po nákupu ale zjišťujeme, že nám nejede nic do apartmánu, a tak když kolem projel asi 5. bus a nezastavil na zastávce, ukecáváme tuk tukáře za 200,- Rs k odvozu do Marakollie, odkud to máme jen pár minut domů. Domů se dostáváme za úplné tmy, protože se ještě stavujeme na NET. Sprcha, jídlo a postel. Jdeme brzy spát, protože jsme úplně hotoví.

 

8. 7. 2012 NE

Večer byla hrozná bouřka a liják. Vše, co jsme měli na terase pod střechou bylo durch mokré a celá terasa je plná vody. Stahujeme vodu po schodech pryč a uklízíme, abychom mohli chodit aspoň po terase. Navíc už druhý den čelíme velké invazi asi 1 cm velkých broučků (připomínají mi naše páteříčky). Celé dopoledne je zataženo. Nedalo se kvůli nim sedět ani venku, protože na nás stále nalétávali a lezli po nás. V poledne se jdeme projít a koupit do vedlejší vilky vodu. Počasí je velmi proměnlivé, trochu krápe, ale hned zase svítí sluníčko. Odpoledne jdeme k moři. Protože se nám nechce pořád běhat se schovat před přeháňkami, ležíme a raději trochu mokneme. Stejně jsme hned zase suší. Krásný relax.

 

9. 7. 2012 PO

Dnes je od rána pošmourno a jelikož nemáme už kam vyrazit na výlet, vydáváme se do Tangalle koupit něco na cestu. Na tržnici pak kupujeme nějaké ovoce –hlavně meloun – ten bodl. Na zpáteční cestě jdeme naposledy na NET poslat nějaké fotky a mail dětem, odpoledne jdeme k moři. Náš řidič (Ajith) je již zde, tak alespoň víme, že zítra odjedeme. Největší událostí dne byla závěrečná platba za ubytování. Domácí stále vše znovu přepočítával, a nechtěl v podstatě přistoupit na dohodnutou cenu přes internet. Vše převáděl na aktuální kurs rupie vůči dolaru, dokonce volal i do banky a námi poslanou zálohu na první dva dny nebral v potaz. Asi po 20ti min. handrkování jsem byl už dost vytočený. Potom domácí napsal závěrečnou cenu v dolarech, která vycházela o 15$ méně, než jsme měli spočítáno. S širokým úsměvem jsme přikývli, zaplatili a oddechli si. Počty asi nebyly jeho silnou stránkou. Na pláži byla pohoda, foukal sice dost vítr a písek nás hezky masíroval, ale vydrželi jsme to. Ještě poslední záběry a jdeme domů balit kufr. Tato noc byla asi nejhorší za celý pobyt. Nejenže kvůli větru silně bouřilo moře, ale nad ránem mocně krákaly vrány a řval nějaký pták, který nás budil téměř celý pobyt (taková malá cirkulárka).

 

10. 7. 2012 ÚT

Vstáváme asi v 6:45 hod. se zvláštním pocitem. Snídáme zbytek buchet, nějaké banány a v 8 hod. jsme připraveni k odjezdu. Řidič už čeká s dobrou náladou, nikde ani živáčka na předání pokoje nebo rozloučení. Dáváme věci do auta a odjíždíme. Jedeme na Hambantotu a odtud do vnitrozemí přes Pannegamuwa směrem do Wellawaye. Asi 5 km před Wellawayou odbočujeme ke skalním sochám v Buduragawale. Cesta je uzounká, ale celkem frekventovaná. U místního kláštera, kde je i vstup platíme 200,-Rs za osobu a asi po 500m jsme u soch. Je zde velké prostranství se skalním masivem a v něm sochy. Pod nimi je obětní oltář. Zdržujeme se jen asi 15 min. a jedeme zpět na Wellawayu. Za městem odbočujeme k vodopádu Diyaluma. Opět úzká a hrbolatá cesta do kopce. Asi po 20 min. zastavujeme na nějaké vyhlídce, odkud je již vodopád vidět. Odtud také musíme jít asi 5 min. pěšky po silničce, která nás dovede až přímo pod vodopád. Jeho výška 220 m je úchvatná, škoda jen, že je dost sucho a proud vody není nijak velký. Po nezbytném fotografování a filmování se opět vracíme do Wellawaye a nyní již jedeme do cílového místa v Elle. Před Ellou se ještě zastavujeme u vodopádů Rawana Falls. Jedná se soustavu kaskádovitých vodopádů, které končí u silnice. Ihned po vystoupení se k nám vrhají nějací domorodci, kteří nám „dávají“ nějaké „polodrahokamy“ (vypadá to jako nějaký čirý namodralý křemen), a jestli prý nemáme nějaké cizí peníze. Jdeme kousek proti proudu, je zde plno lidí, kteří se v jezírkách koupou. Dokonce tu pobíhají opice, které od turistů loudí něco k snědku. Zdržujeme se asi 20 min. Nutno podotknout, že díky našemu řidiči nejsou místní tak troufalí, protože nás doslova hlídá. Cesta začíná dost prudce stoupat a po 20 min. projíždíme městečkem nebo spíš vesnicí Ella. V průvodci jsme si našli, že nad Ellou je vyhlídka Ella Gap View a tak jsme si řekli, že si tam uděláme vycházku ve zbytku dne. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme se po kličkování mezi čajovými plantážemi ocitli přímo na vyhlídce a k našemu úžasu jsme zjistili, že tu máme i ubytování. Tak nádherný výhled na krajinu jsme nečekali – a v dálce jsou vidět další vodopády. Je asi 14 hod. a my se ubytováváme v jednoduchém apartmánku s terasou a super výhledem. Chceme se podívat do Elly, a tak scházíme ten prudký kopec. Když ani po 30 min. chůze a spoustě zatáček nevidíme vytouženou Ellu, která z auta vypadala,že je kousek, raději se vracíme. Na závěrečný kopec si bereme tuk-tuk, protože se nám nechce moc šlapat. Liba má navíc dnes svátek, tak chceme zajít na večeři. Trochu máme podezření, že to co nám přinesli jsme si neobjednali, ale je to dobré, je toho velmi mnoho a je to nad naše síly. Spíme konečně v tichu. To burácení moře a příbojových vln a krákání vran nám vůbec nechybí!

 

11. 7. 2012 ST

Ráno procitáme celkem brzo. Za naší stěnou je kuchyně, ve které od časného rána hlučí kuchaři. Na snídani máme ovoce (papája, ananas, banán), toast, máslo a marmeládu. Já čaj, silný, ale ne hořký, Liba kávu. Odjíždíme až po 9. hodině. Cestou se stavujeme ve skalním klášteře Dowa. Pěkný komplex chrámu se všudypřítomnými Budhy a dalšími svatými. Za vstupné si Liba mohla vyzkoušet klíč do vchodových dveří. Fotíme, filmujeme a rychle dál. Je toho na dnešek dost v plánu. Projíždíme přes města Bundarawela, Welimada do Nuwara Elyia. Přestože je to velké město, moc dlouho se nezdržujeme. Krátká procházka po místní „kolonádě“, nějaký malý nákup čajů a prolezení pár obchodů, ale nic pro nás. Památky tu v podstatě žádné nejsou, tak pokračujeme dál. Za NE je to samá zatáčka, máme toho celkem po krk. Vodopády Ramboda, na které jsme se hodně těšily vidíme bohužel jen z dálky. Na vodu bohaté vodopády by z blízka byly určitě úchvatné. I tak se mi podařilo udělat pár fotek. Během této cesty je vodopádů poměrně mnoho, byť větších nebo menších, bohužel se nedovídáme jejich jména, tak alespoň rychle fotíme.Největší zážitek z této cesty však byla návštěva továrny na zpracování čaje Blue Field Tea Center, kde nás extra provázela velice šikovná dívčina. Překvapilo nás hlavně to, že uměla dost českých slov, která sice trochu laškovala s ruštinou, ale i tak nás to potěšilo. Provedla nás celou továrnou od počátečního do finálního zpracování čaje. Moc jsem to nevnímal protože jsem celý její proslov filmoval a fotil. Samozřejmě jsme nemohli vynechat místní ochutnávku, která nás trochu zklamala, ale odměnou nám byl opět nákup čajů. Další zastávka byla na čajových plantážích v Pussa Ilawe v Rotchild tea factory, kde se na nás okamžitě přilepila dítka a v zápětí nějaká stará místní sběračka a v podstatě žebrala peníze za fotku s ní. Náš řidič poměrně často řeší tyto situace, a dlužno podotknout velmi obratně a nekompromisně. Máme v něm skutečně zastání. Pak už cesta rychle ubíhá přes Gampolu do Kandy. Je to obrovské město a pořádně roztahané. Spousta obchodů a hlavně pravý, pro nás až děsivý pouliční ruch. Jedeme hned do apartmánu, který leží někde na kraji města – aspoň tak se nám to zdá. Ubytování je tady konečně podle našeho gusta. Horká voda, celkem luxusně zařízený pokoj s TV, telefonem na recepci, balkónem, ventilátorem, co víc si po cestě přát. Rychle se sprchujeme, asi hodinku relaxujeme pak už nás vyzvedává Ajith a bere do centra na památky do chrámu Budhova zubu. Procházíme osobní kontrolou – muži a ženy zvlášť, boty do úschovny. U každého oltáře je plno sloních klů a Budhů – mělo by jich být na 1500. Postupně procházíme celý areál, fotíme a filmujeme a také se začíná stmívat. Když jsme se rozhodli ukončit prohlídku a odejít z chrámu, ozval se najednou hluk a fanfáry. Začal obřad ukázky Budhova zubu. Takže zůstáváme a jsme ve střehu, co se bude dít dál. Ceremonie trvá asi půl hodiny. Síň je plná domorodců a samozřejmě turistů, ale máme dobré místo. Po ukončení obřadu procházíme ještě další chrámy a památky, bohužel se rychle setmělo, tak to není úplně ono na focení. Všichni se modlí a hraje hudba, spíš jen bubny. Je to skutečně pro nás Evropany neskutečný zážitek. Zjišťujeme, že součástí vstupenky je i mini DVD, tak uvidíme, co na něm bude. Je skoro 19.30hod., když opouštíme chrám. Ještě stíháme pár obchodů se suvenýry a spěcháme do garáží, kde nás již čeká Ajith. Ještě stíháme koupit piva v marketu, jiný alkohol je šíleně drahý. Byl to rozhodně dlouhý a vyčerpávající den plný zážitků.

 

12. 7. 2012 ČT

Dnes jsme si opět museli přivstat, abychom byli na snídani po 7. hodině. Naše první zastávka je na britském vojenském hřbitově. Při východu ze hřbitova u nás zastavuje tuc-tuc s malými svatebčánky, tak si je fotíme, jsou kouzelní. Další zastávka je v Botanické zahradě v Kandy. Je to rozlehlý areál se spoustou rostlin. Dobře, že jsme šli zde, než Nuwara Elyii. Trávíme zde asi 3 hodiny prohlídkou exotických stromů, palem, rostlin a hlavně orchideí. Během procházky mám stále pocit, že nad námi létají nějací velcí ptáci. Nakonec mi dochází, že to jsou snad tisícihlavé kolonie kaloňů. Ajith nás opět čeká v domluvenou dobu před zahradou, nasedáme a jedeme směr Dambulla. Mezi Kandy a Dambullou jsem měl naplánovány dva kláštera, ale na Ajithovo doporučení měníme itinerář. Naše první zastávka je ve skalním klášteře Aluvihara. Tradičně bosky po rozpálených schodech nahoru na plošinku, kde je pěkný klášter. Další schody vedou na vyhlídkovou terasu s dagobou, odkud je moc hezký výhled na okolní krajinu. Cestou zpět se na nás pověsil nějaký týpek, který nás nasměroval do zřejmě místní knihovny či muzejka, kde ale kromě dvou pracovníků není nic k vidění. Za budovou je velký zvon s velkým dřevěným baranidlem, kterým ale nejde pohnout – je přivázané aby turisté nezvonily. Tak se aspoň fotíme.

Další zastávka je v zahradě s kořením, které jsme se chtěli rozhodně vyhnout, ale byli jsme ujištěni, že nemusíme nic platit ani kupovat. Průvodce mluví rusko-anglicky, moc mu nerozumíme, ale je to celkem zajímavá procházka. Další zastávkou je malý starobylý chrám v Nalanda Gedige, asi 25 km za Kandy. Od všech těch bílých dagob je to příjemná změna v archaické architektuře. Zdržujeme se jen krátkou prohlídkou a pokračujeme do Dambulle.

Chrám se nachází hned u silnice a při vstupu na dolní prostranství nás vítá monumentální socha sedícího Budhy a lví tlama – vchod do muzea. Vstup do něj je celkem za nekřesťanské peníze, tak jej vypouštíme. Co nás však zaujalo nejdříve jsou padající manga z obrovského stromu, která se nemilosrdně tříští těsně vedle nás. Všude kolem pobíhají mlsné opice a teprve později si všímáme, že manga shazují opice v koruně stromu svým kolegyním. Moc neotálíme a vydáváme se po schodišti nahoru směrem k chrámům. Údajně má výstup po schodech trvat nějakých 10 minut, ale je to podstatně déle. Je pěkné vedro, tak to moc neženeme. V průběhu výstupu nás provází spousta opic, které se chovají zcela bezprostředně a zajímá je hlavně co je kde k jídlu.Lidí není mnoho, tak je to příjemná procházka. Nahoře procházíme ještě osobní prohlídkou a pak už jdeme k chrámům. Chceme to vzít od posledního chrámu (jak doporučují v průvodci), abychom si to nejlepší nechali nakonec. Místní náhončí je ale jiného názoru, tak musíme začít prvním, asi nejhonosnějším chrámem. Mělo by v něm být přesně 1500 Budhů, ale kdo by se s tím počítal. Musím fotit s bleskem, a tak se jen modlím, že nedojde baterka dřív, než vše projdeme. Také filmovat se moc nedá, protože uvnitř chrámů je dost šero až tma. Všechny chrámy jsou krásné jeskyně s bohatou výzdobou a také odsud je krásná vyhlídka. Cestou zpět ještě fotíme nějaké opice a Budhova záda a spěcháme k Sigirii, kde máme ubytování. Cesta je velice úmorná, protože silnice je v rekonstrukci a těch zbývajících pár kilometrů se neskutečně vleče. Hotýlek, kde máme 2x ubytování je v hezkém prostředí a jmenuje se Eden. Zrovna je zde svatební hostina, tak jsme upozorněni, že noc bude poněkud hlučnější. Většina svatebčanů se cáká v bazénu za bujarého veselí. Chtěli jsme si dát něco k večeři, ale bufet za cenu 1000Rs za osobu nám zahnal chuť i hlad. Pití se také ne a ne dočkat, tak to asi po 10 min. v poloprázdné restauraci balíme. Obsluha je z našeho pohledu dost nevrlá. Ještě urgujeme přes Ajitha studenou vodu, což má odezvu. Sprcha a usínáme. Hluk není tak hrozný a netrvá ani dlouho.

 

13. 7. 2012 PÁ

Dnešní den bude nabitý, ráno jedeme do Polonnaruwy a odpoledne na safari do NP Minneriyi. Snídaně opět formou bufetu, topinky, marmelády, omeleta + teplá jídla – asi čatní, cizrna atd. + ovoce, čaj a káva. Celkem jsme se po dnech půstu nacpali a kolem 8. hod. vyrážíme. Nejdřív se ještě zastavujeme hned vedle hotelu do továrny na výrobu batiky. Dostáváme podrobný a poutavý výklad – pro Libu s ukázkou výroby a samozřejmě s následnou návštěvou obchodu.

Pár prvních kilometrů se trápíme popojížděním po právě rekonstruované cestě, ale pak už to frčí. Ještě před Polonnaruvou zastavujeme domluvit si jeep do NP.

V Polonnaruwě zastavujeme nejdříve u muzea, kde kupujeme i lístky s mini DVD do celého areálu. Protože je v muzeu zákaz fotografování, tak se tam moc nezdržujeme, i když jsou k vidění hezké exponáty – hlavně sochy, šperky, nádobí a další vykopávky. Je to 1. muzeum na evropské úrovni. Poté nás Ajith veze do areálu historického města, kde začínáme prohlídku. Nevím, jak bychom se tu pohybovali pěšky, protože vzdálenosti na mapě a ve skutečnosti se zdají velmi odlišné, navíc když je venku nějakých 35°C. V areálu jsou cesty (silnice) dobře označené k jednotlivým objektům, takže se pohybujeme systémem okoukneme, popojedeme okoukneme a nafotíme. Bez auta bychom neměli šanci vidět tolik památek během asi 4 hodin, které jsme tu strávili. Dlažba kolem chrámů je opět pěkně rozpálená, takže máme co dělat, abychom na ní bosky vydrželi. V závěru prohlídky se dostáváme k obrovské cihlové dagobě, která nám bere dech. Téměř všechny stavby zde jsou monumentální a celá krása tohoto obrovského, rozlehlého areálu vynikne až po shlédnutí leteckých záběrů z přiloženého DVD.

Pořádně utrmáceni a vyžízněni se vracíme k Sigirii na stanoviště jeepů, který nás odváží na safari do NP. Předtím ještě dochází k malému nedorozumění s Ajithem ohledně vstupenek, které chtějí uhradit pouze v Rupiích. Směňujeme dolary v trochu nevýhodném kursu, ale není to zas velký rozdíl (na druhý den se nám Ajith omlouvá za nedorozumění a chce nám ztrátu doplatit, což vzhledem k jeho neocenitelným službám odmítáme).  NP Minneriya je jedním z menších parků, zaměřených ponejvíce na slony.  Po zaplacení vstupného je nám přidělen sympatický průvodce. Má skutečně sokolí zrak, protože nám ukazuje věci, které my absolutně nejsme schopní zahlédnout. Vždy, když něco vidí zaklepe klíčem na rám auta, aby řidič zastavil a my si mohli zvíře prohlédnou a vyfotit – pokud jsme dost rychlí. Za námi jede ještě několik aut a občas zúročí to, co my vidíme naštěstí jako první. Moc toho ve skutečnosti není, a tak se těšíme na setkáni se slony. Jakmile vyjedeme z lesa na planinu, vidíme první stádo asi 15-20 ti slonů i se slůňaty. Je to fakt zážitek, moci si asi z 20 metrů slony prohlédnout, nafotit a nafilmovat. Nejúžasnější jsou pochopitelně neohrabaná a rozverná slůňata. Projíždíme dál po rozlehlé pláni, kde vidíme v mělkých jezerech naložené buvoly a o kus dál další, ještě větší stádo slonů i s mohutnými samci s kly – ty má údajně 4-5 slonů ze 100. Srocuje se tu poměrně hodně aut, což vyvolává trochu neosobní atmosféru, ale ve focení to nevadí. Kousek se vracíme a objíždíme velké jezero, které táhne téměř celým parkem, a je poseto vodními ptáky, bohužel dost vzdálenými. Protože se začíná stmívat a viditelnost se rychle snižuje, vracíme se ke vchodu do parku. Po cestě potkáváme ještě spoustu aut, tak nevíme, co chtějí ve tmě vidět. Při rozloučení si průvodce říká o bakšiš, ale když se ho ptám kolik, nechce říct. Dáváme mu teda 300 Rs, což zase považuje za málo. Přihazuje teda ještě 100 Rs s tím, že je to konečná. Bere je, ale je vidět, že je hodně nasraný. Nic si z toho neděláme, protože už se vidíme v hotelové sprše. Jsme řádně zpocení, vyfoukaní a hlavně unavení. Ajith nám nabízí, že zastaví někde na večeři, jak jsme se původně domlouvali, ale jsme tak utahaní, že na jídlo nemáme ani pomyšlení. Čeká nás ještě balení, abychom byli připraveni na zítřejší odjezd. Sprcha, trocha jídla a spíme jak mimina.

 

14. 7. 2012 SO

Náš poslední den pobytu. Vstáváme dřív, abychom ještě něco dobalili, pak opět vydatná snídaně v bufetu a vyrážíme.

V Sigirii jsme asi za 30min. něco po 8. hodině. Ajith nás vysadil u lotosového jezírka, kde jsou  i pokladny a šel s námi koupit vstupenky opět s DVD. Domlouváme se, že se po prohlídce sejdeme na nedalekém parkovišti, kde bude čekat. Nás mezitím čeká asi 2000 schodů, tak se nijak neženeme, ale držíme tempo. Hora působí monumentálně a zdola to vypadá na pořádný zápřah. Téměř kolem celé hory je velký vodní příkop a v dolní části jsou rozlehlé zahrady ve francouzském stylu se spoustou bazénků. Na první „meziplošině“ stoupáme po železných točitých schodech do malé jeskyně, kde jsou pověstné nástěnné kresby polonahých svůdných žen. Podle řečí nějakého místního průvodce se jedná o krásky různých asijských národností, což je celkem znát. Po schodech se vracíme zpět a pokračujeme pod skalním převisem, ohraničeném vysokou zdí a po mírném stoupání se ocitáme na 1. plošině u lvích nohou. Zde se nám nabídli nějací milí starší manželé, že nám udělají společnou fotku, tak jim to také oplácíme. Zřejmě se tu dají objednat nějaké vyhlídkové lety helikoptérou - ta ostatně krouží kolem hory po celou dobu našeho výstupu - protože potkáváme nějakou dívčinu v leteckém overalu. Od lvích nohou nastupuje prudké stoupání po železných schodech až na samotný vrchol. Hodně udýchaní a zpocení se konečně ocitáme na samém vrcholu Sigirie. Nádherné jasné počasí nám dopřává úžasný výhled na široké okolí. Po celé ploše hory jsou rozmístěny základy bývalých budov a bazénů. Musel to být skutečně velký komplex. Vše důkladně procházíme, fotíme a filmujeme, a pak rychle návrat dolů, protože je už dost hodin. Cesta dolů ubíhá v pohodě. Asi v polovině se na nás lepí nějaký místní týpek, kterého jsme požádali o ukázání směru na parkoviště (je to jiná cesta než od pokladen). Velmi ochotně šel před námi, než nám došlo, že to nebude zadarmo. Řekli jsme, že děkujeme, a že dojdeme sami, na což nijak nereagoval, tak jsme hodili nevšímáka. Dole si samozřejmě řekl o bakšiš, ale opět nás zachraňuje Ajith a my mizíme v autu. Vracíme se do hotelu kolem 11.30 hod. na sprchu a vyzvednout zavazadla a odjíždíme směr letiště Colombo. Cesta je sice dost pomalá a zdlouhavá, ale máme dobrý mezičas. Letadlo nám letí až večer.

Jako bonus se zastavujeme v chrámu Ridi Vihara, ve kterém jsem se chtěl zastavit při cestě do Kandy. Je to celkem slušná zajížďka, Ajith troch bloudí, ale nakonec ho nalézáme. Času je dost, tak prý nemusíme spěchat. Chrám se nachází na malém návrší, a vede k němu pěkná promenáda. První chrám je opět ve starém kamenném stylu. Za ním o kousek dál je pak klasický skalní chrám. Na nádvoří se nacházejí zlaté sochy Budhů, ale při vstupu do chrámu nám zakázali fotit i filmovat. Je šílené dusno, ale i přesto vylézáme až k dagobě na nedalekém kopečku. Odtud pak pomalu scházíme po schodech až k autu, kde se pořádně osvěžujeme. Zpáteční cestu zvolil Ajith jinudy, a připadá nám to spíš jak cesta pro jeep. Zbytek cesty je v pohodě a bez problémů. Na letiště přijíždíme kolem 16 hod.

Ajith, ačkoliv jsme ho na to upozorňovali, se o doplacení výdajů za cestu moc nestará (ubytko jsme mu paltili už Elle). Na letišti není moc času, protože místní policajti vyhánějí řidiče pryč po vyložení turistů, aby neblokovali stání. Rychle dáváme Ajithovi peníze, které odmítá přepočítat, protože nám důvěřuje. Dáváme mu také zbytek Rupií. Je tím velice zaskočen a je vidět, že nemá daleko k slzám. Bohužel policajti jsou nesmlouvaví, tak poslední zamávání a odjíždí s velkými díky. Nás čeká několikahodinové čekání na odbavení. Procházíme postupně asi třemi kontrolami, což nás dost vytáčí, ale už jedeme domů!

 

15. 7. 2012 NE

V letadle de dozvídáme, že máme ještě mezipřistání na Maledivách a díky Emirates  jedno jídlo navíc. Letadlo je poloprázdné a na Maledivách stojíme asi 1,5 hodiny. Bohužel je hluboká noc, tak nic nevidíme. V Dubaji přesedáme, ale čekání je strašně zdlouhavé a úmorné. Navíc nejde wifi, abychom si ukrátili čas. Konečně se opět ocitáme v letadle a do Vídně cestu také prospáváme. Po rychlém odbavení chytáme bus na vlakové nádraží, kde chytáme opět na poslední chvíli courák do Břeclavi. Po chvíli čekání jede Expres do Ostravy a ve 20.15 hod. jsme konečně doma!!