Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mauritius 2010

Cesta 1. a 2. den        27. - 28. 6. 2010

Praha -  odbavení bez problémů – Liba kontrola – osobní prohlídka. Let do Paříže kolem 9:00 hod. Asi po kilometru chůze přes jednotlivé terminály a zjišťování, kde nám vystaví palubní lístky jsme úspěšní téměř na samém konci haly, a pak už jen 7 hodin čekání na odbavení a odlet. Sedíme téměř vzadu u zamluveného okýnka. Vzlet je pohodový, kdo by řekl, že Airbus330, taková obluda lehce vzlétne napoprvé? Personál je ale dost protivný – stewardi – celkem nás ignorují a musíme se na rozdíl od ostatních dost upomínat, ale dopřáváme si. Pár fotek s mraky, Sicilská Etna a pak už Afrika, mraky a definitivní tma! Nad Adis Abebou turbulence jak prase, letadlo se nepropadá, ale třese se jako by se mělo rozpadnout – celkem 3x asi po 15 min. Liba je velmi nervózní. Pak už je konečně klid. Přistáváme za tmy kolem 5. hodiny bezpečně na Mauru. V letadle jsme zapomněli vyplněné formuláře o našem zdravotním stavu pro imigrační úřad, tak narychlo sháníme nové k vyplnění. Asi deset dlouhých front se neskutečně vleče. Úředníci jsou důkladní a rozhodně nespěchají, zvláště u cizinců. Po vyzvednutí zavazadel hledáme našeho člověka – máme zaplacený odvoz taxíkem. Po dvou kolečkách v hale, kde stojí plno náhončích k výměně peněz a delegátů s cedulkami to vzdáváme a vycházíme ven, že si tedy sami něco najdeme. Sotva jsme vyšli před letiště, už ho vidíme - velký černoch s širokým úsměvem a cedulkou Alpha Villa. Hned nám bere kufr a vede nás k autu. Velká stříbrná Honda bude jistě pohodlná. Aby těch jobovek nebylo na úvod málo, tak nám při jízdě anglicko-francouzsky sděluje, že dnes uteklo z vězení 33 vězňů (poprvé v historii Mauru), a že bychom měli být tudíž opatrnější  a zamykat - hlavně v noci. No na malý ostrov je to celkem dost. Nejprve nám nabídli k ubytování přízemí, ale jelikož Liba touží po balkónu, stěhujeme se do druhého patra. Pěkný velký apartmán s velkou terasou, slušně vybavený a hlavně téměř prázdný – je přece jen zimní období – tedy mimosezóna. Několik dní zde bydlíme jen my! Po vybalení zavazadel Liba usíná a já jdu na obchůzku. Všude to dýchá exotikou a mořem.

13:00hod. – 25,6°C a 56% vlhkost. Jdeme na vycházku, vyměnit nějaké peníze a pak nakoupit do objeveného Intersparu. Je horko, moře trochu vlní a je příjemně teplé – ale hlavně nádherně azurové, jako z exotických fotek. Asi v 17:30 se začíná stmívat, tak jdeme do apartmánu, v 18 hod. je totální tma. Díváme se na TV – Slováci hrají na Mistrovství světa s Holanďany, popíjíme vínko a po 20.hod. jdeme utahaní spát

 

3. den        29. 6. 2010

Ráno je zataženo a fouká silný vítr. Hory na výhledu jsou v mracích.

9:45       24,1°C, 69% vlhkost                         22:15     21,4°C, 72% vlhkost

Vyrážíme na procházku městečkem Flic en Flac kolem rezidencí směrem na jih. Pak procházíme k pláži a vracíme se po ní až k našemu apartmánu. Nakupujeme něco k jídlu a pití a jdeme vařit.

Po obědě jdeme k moři dorelaxovat. Liba se opaluje, já vyrážím na další obchůzku. Chytám pár malých motýlů (modrásci a žluťásci) a velkou samičku nosorožíka. Pod kameny jsou malé scolopendry, celkově zklamání. Zbytek dne trávíme na pláži. Vlny jsou až skoro do západu slunce. Po západu večeře, pokec čtení a příprava na další den – Port Louis.      

 

4. den        30. 6. 2010

8:30       21,3°C, 62% vlhkost          21:00     21,2°C   69% vlhkost                        přeháňky

Na dnešek jsme naplánovali výlet do Port Louis. Naše první cesta busem je pro nás zážitek. Při vstupu do busu se neplatí, ale musíme si sednout. Potom „průvodčí“ obchází jednotlivé cestující a vybírá pro nás směšné vstupné. Autobusy jsou vesměs staré ISUZU. Svou žádost o výstup dáváte zvonkem nebo zataháním za provázek, kde zvonek zazvoní u řidiče. Zásadně se vstává až autobus zastaví a teprve pak se vystupuje. Nikdo nespěchá ani se netlačí, lidé nastupující trpělivě čekají, až všichni vystoupí a na pokyn výpravčího nastupují. Pro toho není ani v přeplněném autobuse problém se orientovat, koho má zkasírovat. Pro nás prostě nepochopitelné! Průvodčí také v průběhu jízdy u stále otevřených dveří, aniž by si na okamžik sednul, naviguje řidiče: tzn. že si vynucuje přednost na přeplněných křižovatkách, ukazuje mu zda je volná cesta, tak aby jízda byla co nejplynulejší. Stojí se na každém rohu a kdokoliv  kdekoliv mávne, autobus mu rád zastaví. Blinkry samozřejmě nefungují, vše se ukazuje rukama – a hlavně se pořád troubí. Světla na semaforech jsou čistě orientační.

Cesta tam trvala nějakých 40 min. Občas sprchlo, což nás trochu děsí, ale zatím nerozhodilo. Po cestě jsou všude v dohledu pole s cukrovou třtinou a dost binec – hlavně u domků domorodců. Kolem rezidencí je ovšem čisto a krásně upraveno.  V Port Louis vylézáme z busu a drobně, ale vydatně mrholí. Nemáme bundy, deštník, zkrátka nic, co by nás ochránilo, tak se schováváme pod podloubí a čekáme. Nálada celkem rychle klesá a je podmíněna ještě šíleným mumrajem a horší orientací na našem plánku. Naštěstí do 10 min. přestává pršet a tak vyrážíme intuitivně vpřed. Chodníčky jsou při ulicích uzoučké a hodně vysoké, lemované doslova kanalizačními strouhami. Vozíčkář by si ani neškrtnul. Noříme se do městského chaosu a více méně bloudíme. Několikrát se ptáme na orientační body a k našemu překvapení se ocitáme na místní tržnici. Je to nepopsatelné. Zkraje jsou stánkaři, jejichž zboží leží na stolcích i na zemi, všichni se překřikují a lákají zákazníky. Dál už je klasická tržnice pod přístřeším. Všude šero a mísí se spousta vůní, ale spíš pro nás nepříjemných pachů. Od vonných tyčinek, koření, laskomin až po sušené maso a kdoví co ještě. Chvíli jsme se ocitli v takové smradu, že jsme museli kvůli Libě vypadnou na ulici, protože se jí udělalo fest zle. Zase mrholí, tak vbíháme do centrální tržnice, kde se prodává ovoce, zelenina, květiny, hadry, koření a rukodělné výrobky. Zeleniny je zde velký výběr, ovoce naopak velmi malý: jablka, hrušky, citrusy, banány a ananasy, sem tam granátové jablka a něco jako maliny. Žádné mango ani lichi. Opouštíme tržnici a jdeme na Place S. Bisscondoyal a odtud nadvakrát ke Government House. Hodný pan policajt zastavuje kvůli Libě dopravu, aby mohla bezpečně přejít přes ulici. Government House je ale celý v rekonstrukci a zahalen, takže se vracíme a jdeme k přírodovědnému muzeu s velkým baobabem v popředí. Hned vedle je park Company Gardens s obrovskými bynyány se vzdušnými kořeny asi 10 m dlouhými. Krátká zastávka, fotky a jde se dál. Večer je tento park prý dost nebezpečný – drogy, přepadávání.

Ulice jsou dost bídně značeny a tak trochu bloudíme – trochu napětí a stresu – vracíme se, a tentokrát se již chytáme i s mapkou! Následují Městské divadlo, Muzeum fotografie, Městská radnice a budova Nejvyššího soudu. Hned naproti je katedrála sv. Ludvíka, pak uličkou kolem muslimské dívčí školy a jsme u kostela sv. Jakuba. Nacházíme dvě budovy podobné kostelům. V jednom cvičí děvčata z místní školy, ze druhé nás vykázal nějaký černoch (zřejmě nějaké anglikánská církev) – ale máme aspoň fotky. Vracíme se k parku, kde byl i supermarket, na nákup nějakého občerstvení. Za chvíli docházíme na místní závodiště chrtů, kde jsou lavečky i altánek, a zde se pouštíme do jídla a trochu odpočíváme. Sluníčko praží a my už ani nevíme, že jsme promokli. Dále se vydáváme k pevnosti Fort Adelaide. Kopec doslova vybíháme a celou pevnost si důkladně procházíme a prohlížíme. Z hradeb je nádherný výhled na celý Port Louis. Protože se opět schyluje k dešti, fotíme, filmujeme a rychle dolů do města. Sotva opustíme pevnost, opět svítí slunce! Pod hradbami mezi kameny nacházím první gekony, a po krátkém bloudění docházíme k místnímu arcibiskupství. Nějaký pán nás pouští zadním vchodem a dostáváme se k čelnímu vchodu. Rychle jdeme ještě k mešitě Jummah, ale dovnitř si netroufáme. U mešity fotím nějakého bezdomovce, což se nelíbí procházejícímu místnímu chlápkovi, který něco pokřikuje. Rychle proto mizíme uličkou k čínské čtvrti. Je už dost hodin, zase začíná pršet, a proto přebíháme na autobusové nádraží, schovat se pod stříšku. Máme štěstí, že autobus je již na zastávce. Naskakujeme a za chvíli již odjíždíme. Zpáteční cesta je hodně úmorná – autobus je brzy přecpaný, velmi rychle se setmělo, je velmi hustý provoz a cesta trvá hodně přes hodinu. Celkový dojem z hlavního města je dost rozpačitý – nepořádek, hodně chudoby na očích, hluk a pro nás chaos. Multikulturní Babylon!!

 

5. den        1. 7. 2010

11:00     21,2°C, 67% vlhkost          19:00     21,1°C,  7O% vlhkost                       

Počasí se zrána ne a ne vyvrbit, a proto se kolem 10. hod. rozhodujeme, že si uděláme výlet za levnými nákupy do Curepippe. Máme opět štěstí, že asi po 10 min. čekání, tj. v 11 hod. nám jede autobus do Quatre Bornes, odkud máme hned přípoj do Curepippe. Asi po dvou hodinách jízdy jsme na místním autobusovém nádraží Jana Palacha – bylo postaveno na jeho počest v době těsně poté, co se upálil. Hned na nádraží je také tržnice, ale nejen ona, nýbrž i celé město je jiné kafé než Port Louis. Všude je čisto a příjemně, žádný řev, vše je mnohem kultivovanější! Hledáme botanickou zahradu, abychom si zde zklidnili nervy. A opravdu je to balzám na duši. Park je plný krásných exotických stromů a palem, a nechybí ani hezké jezírko. Při obracení kmenů a kamenů nacházím nějakou ropušku – samozřejmě fotím. Pochopitelně, že během prohlídky nesmí chybět drobný deštíček. Po shlédnutí parku se ptáme místního, jak se dostaneme k sopečnému kráteru Trou aux Cerf. Ochotně nám popisuje cestu, ale díky našemu jazykovému nadání se stejně musíme ještě 2x doptávat. Když se vyškrábeme nahoru těma zapadlýma uličkami, plnýma místního koloritu – binec a zase prší – přicházíme na okružní silnici kolem kráteru. Protože déšť neustává, schováváme se v nedalekém altánku s vyhlídkou na kráter a čekáme až přestane pršet. Zde se opět setkáváme s domorodcem, který nám prvně vysvětloval cestu. Tvářil se spokojeně, že jsme podle něj cestu našli. Po dešti vylézáme ven a fotíme a filmujeme kráter a okolí. Jelikož je opět dost hodin, spěcháme. Je sice pod mrakem, ale je příjemně. Několik vojáků v jeepu asi hledá poslední dva uprchlé trestance. Procházíme po asfaltovém okruhu až ke vstupnímu stanovišti a odtud dolů do města. Z vrchu je pěkná vyhlídka na celé Curepippe. Chvílemi trochu poprchá, ale hlavní déšť nás chytá až na autobusáku. To nám ale nevadí, protože po zkušenostech z Port Louis máme alespoň deštník. Domů přijíždíme asi po dvouhodinovém cestovním mortiriu kolem 19. hod., řádně utahaní. Je rozhodnuto, že zítřek bude 100 % odpočinkový!

 

6. den        2. 7. 2010

10:15     23,6°C, 59% vlhkost          19:00     21,1°C,  7O% vlhkost

Teplotní nástup mluví sám za sebe. Obloha jak vymetená, sluníčko pěkně praží. Vyrážíme prolézt trochu místní obchody. Já se sháním marně po nějaké mapce. Konečně i Libě dochází, že je to jen ztráta času, a tak se rychle vydáváme na pláž. Moře je u břehu zcela mrtvé, plno úlomků korálů, ale asi 50 – 70 m od břehu je to jiné kafé. Voda tu dosahuje asi 150 – 200 cm a moře velmi rychle ožívá. Velké množství neuvěřitelně pestrých ryb, které jsem až doposud znal jen z obrázků proplouvá nebojácně v těsné blízkosti kolem mě. Jejich velikost je od 5 cm do 50 cm. Člověku se chce z té nádhery až křičet radostí! Při druhém kole šnorchlování se začínají zvedat vlny, a také mě to celkem nepříjemně táhne do moře k příbojovému pásmu (jsem asi 100 m od břehu), i s ploutvemi mám občas co dělat, tak se raději vrací ke břehu. Ležíme na pláži a vychutnáváme si teplo a sluníčko, až do jeho západu kolem 18. hod. Večer pak jdeme do restaurace na večeři. Jídlo – kuře se zeleninou a kuře s bambusovými výhonky  houbami + rýže, která je vynikající. Jídla je velké množství a hlavně je to něco zcela jiného, než doma. Bylo to chuťově trochu jiné než jsme zvyklí – ne však něco výjimečného. Večer ještě voláme našemu taxikáři a na zítřejší den si domlouváme výlet.

 

7. den        3. 7. 2010

8:45       21,3°C, 61% vlhkost          18:00     21,9°C,  62% vlhkost

V 8:45 hod, přesně jak je domluveno, se potkáváme s naším taxikářem. Vysvětlujeme a ukazujeme na mapě – pro lepší pochopení – jak a kam bychom si představovali naši cestu. Po krátkém telefonátu souhlasí a stanoví cenu na 60€. To ještě chudák neví, co všechno ho čeká! Vzhledem k množství navštívených míst a délce rádi souhlasíme. Po průjezdu městečky Vacoas a Floreal stavíme na foto u Mara auxVacoas, obřího rezervoáru vody pro celý Mauritius. Další zastávka je v Bois Cheri, kde jsou velké čajové plantáže, a také továrna na zpracování čaje. Jelikož není sezóna, procházíme muzeem, kde jsou jako exponáty,stroje a příslušenství, potřebné ke zpracování čaje. Nahlídáme i za dveře muzea, kde pár dělníků chystá stroje na nadcházející sezónu. Za kupóny ze vstupenek jedeme asi 2 km za muzeum do restaurace na ochutnávku čaje. Po pravdě, čekal jsem několik druhů klasických čajů, ale ono ne! Každý jsme dostali jeden šálek, konvičku horké vody a na stole asi 7 druhů různě ovoněných čajů – v pytlících – a k tomu bisquit. Jinak zde bylo plno drzých vrabčáků. Zaujal nás jen kokosový (jejich specialita „Dodo“) a tropické ovoce (jinak jasmín, vanilka, Earl Gray, citron, klasický černý). Dodo byl bohužel jen v sáčcích, ale nevadí. Na odchodu si trhám pár lístků s květem pro Jakuba. Vracíme se do Grand Bassin – hlavního centra všech hinduistů na ostrově. Úžasný chrám – pro evropany – plný pestrobarevných postaviček božstev, vonných tyčinek, zvonků a zpěvů. Kolem chrámu a jezera je plno soch a v jezeře vykrmených ryb. Jinak podél jezera a hlavně kolem venkovních soch je plno obětovaných předmětů – hlavně jídla. Asi o půl kilometru dál stojí obrovská socha boha Shivy - známá jako Mangal Mahadev, vysoká asi 32 m, která je vidět z velké dálky. Pořizujeme pár fotek a hurá dál do La Vallée des Couleurs. Zde je méně známá obdoba Chamarelu, ale údajně barevnější. Během hodinky absolvujeme okružní vycházku, nejprve kolem několika kaskád s vodopády, a potom výstup na vyhlídku, odkud je krásný výhled jak na „zemi 23 barev“, tak i na okolní krajinu. V závěru okruhu ještě fotím želvy obrovské, které chovají v rozbahněném výběhu společně s drůbeží (slepice, kachny a krůty). Další zastávka nás čeká asi 2,5 km za městečkem Souillac u Rochesterových vodopádů. Svízelná cesta mezi třtinovými plantážemi končí asi 500 m od vodopádů, kdy náš řidič nám dává s omluvou na srozuměnou, že dál nepojede, aby si nerozbil auto a neprorazil pneumatiky. Nikde žádné značení nebo cedule, prostě: turisto poraď si sám!! Nakonec u banánového porostu slyšíme hučení vody, tak scházíme z cesty ke břehu potoka, odkud už jsou vodopády vidět. Bez jakékoliv cedule, že se jedná o dané vodopády, se ocitáme přímo nad asi 10 m vysokým vodopádem. Obcházíme zase banánový hájek, abychom se k vodopádu dostali zespodu. Po banánovnících běhá k mému úžasu plno Phelsum cepedian a dají se dokonce dobře fotit i filmovat. Jelikož je vodopád schovaný dost v lese, než vyndám stativ a vyberu místo, kde se vyfotíme, jsme celkem slušně doštípaní od komárů, repelent nerepelent. Pár fotek nás dvou a maníka, který skáče z vodopádu dolů za mírný poplatek od turistů a spěcháme k autu. Pokračujeme přes Souillac k nejjižnější části ostrova - Gris Gris a La Roche Qui Pleure.Úchvatný pohled na skály, o které se tříští mohutné vlny. Prostě oceán! Jelikož nás dost tlačí čas, vydáváme se na poslední zastávku naší dnešní cesty – Chamarelské vodopády a Chamarel – zemi sedmi barev. Nejprve stavíme u vodopádů. Nádherný, asi 100 metrů vysoký vodopád – vlastně tři – sledujeme ze dvou různých vyhlídek. Výška je fascinující, škoda jen, že jsou tak daleko. Pak frčíme na Chamarel, kde se blíží již zavírací doba, ale lidé sem stále přijíždějí. Pěkná okružní vycházka s několika vyhlídkami na odkrytou zemi se spoustou prolínajících se barev ve svitu slunečních paprsků – velmi působivé!! V malé zděné oboře jsou opět želvy obrovské, ke kterým je možno si vlézt a udělat fotky. Je asi 17.15 hod. a my vyrážíme konečně domů. Cestou se stavujeme na několik hezkých vyhlídek a pláž, ale světla již není mnoho. Po 18. hod. jsme konečně doma, utahaní, hladoví (celý den jsme skoro nic nejedli), ale maximálně spokojení

 

8. den        4. 7. 2010

10:15     23,4°C, 64% vlhkost          14:00     23,8°C,  62% vlhkost

Ráno je vždy vše pod mrakem a sluníčko je slabší. K moři se dá jít až po 10. hodině. Domluvili jsme se, že půjdeme až za Walmart, a tam někde sejdeme k pláži. Po cestě se stavujeme v několika obchodech na čumendu, pak dál po silnici. U hotelu Histon se dá konečně sejít k moři a pláži. Je zde překrásná laguna, do které se vlévá místní potok s čistou, ale ledovou vodou. Moře je tu plytké, čisté a nádherně modré. Lituji, že jsem si nevzal brýle a ploutve na potápění. Asi po hodině ležení – já pozoruji žluté snovače – se zvedá hnusný vítr, který zalézá úplně všude. Liba stále leží, i když má hlavu zafoukanou pískem. Když vítr neustává ani po další půl hodině, vracíme se po pláži k našemu apartmánu. Cestou několikrát drobně sprchlo, tak se schováváme pod slunečníky hotelových pláží. Stále fouká a navíc je při neděli pláž plná místních , kteří sem přijíždí trávit siestu, grilovat a piknikovat. Je to děsné! Rámus a křik a hlavně plno kouře. Raději to balíme a jdeme se projít do městečka. Fotíme západ slunce na veřejné pláži, severně od naší. Rychle se stmívá, tak jdeme domů.

 

9. den        5. 7. 2010

8:30       20,6°C, 71% vlhkost          19:00     21,7°C,  61% vlhkost

Dnes jsme se rozhodli navštívit botanickou zahradu v Pamplemousses. Autobus odjíždí v 8:30 hod. a hned v Port Louis chytáme přípoj na naší konečnou stanici. U vchodu se nám snaží místní průvodce vnutit svoje služby, ale protože se vstupenkou dostáváme i plánek zahrady, odmítáme ho a zkoušíme to sami. Jde to jako po másle, i když někdy se nám zdá, že některé části jsou špatně nakreslené. Úžasné palmy, obrovské stromy, jezírka s lotosy a viktoriemi královskými a ze všech koutů tu na nás dýchá ta pravá rovníková exotika. Počasí nám přeje, tak tu trávíme téměř 4 hodiny. Rozhodně to stálo za to! Na zpáteční cestě vystupujeme trochu brzy a blbě v Port Louis, ale po krátkém bloudění se ocitáme v čínské čtvrti, které jsme se při první návštěvě oklikou vyhnuli. Nakonec nám starý číňan ukazuje cestu do přístavu, a fakt tam za chvíli dorážíme. Okoukneme muzeum známek (jen zvenčí), přístav a samozřejmě nějaké obchody. V obchodňáku nakupujeme něco k jídlu a pití a hajdy domů. Cesta se opět hnusně vleče – asi 40 min. trvá, než se autobus vymotá z města na výpadovku. Přijíždíme hodně za tmy a řádně utahaní.   

 

10. den        6. 7. 2010

10:30     23,6°C, 60% vlhkost          22:30     21,9°C,  68% vlhkost

Dnes jsme si přispali, obloha jako vymetená, ani moc nefouká a svítí sluníčko. Máme další odpočinkový a koupací den. Jdeme na jih po pláži, chceme šnorchlovat. Původně jsme chtěli dojít opět až k Histonu, ale utli jsme to asi ve ¾ cesty. Dvakrát jsem si zašnorchloval a vytahal pár velkých, ale živých lastur, a samozřejmě plno malých. Konečně také vidím živé a velké korály – rezavý základ se světle modrou čupřinkou. Všude kolem je opět plno úžasných ryb se zářivými barvami. Nebojí se a plavou všude kolem mě. Po 15. hodině Liba dočítá kapitolu a vydáváme se na nákupy. Kolem apartmánu pobíhají gekoni. Na zítřek máme opět domluvený výlet u našeho taxikáře!

 

11. den        7. 7. 2010

8:30       23,8°C, 61% vlhkost          17:00     23,8°C,  67% vlhkost

Budík zvoní v 7.00 hod.. Rychlé jídlo, sbalit turistické vybavení a taxík je tu. Na dnešek jsme si naplánovali výlet do Národního parku Black River Gorges. Řidič nás veze do Le Pétrin, jednoho ze vstupů do parku.Tam nám domlouvá trasu a i my se zapojujeme do debaty. Dostáváme zdarma mapu a průvodce v jednom. Platíme 50 Rp a vyrážíme. Vybrali jsme si kombinaci tras 1 a 2. Cesta je široká a pohodlná – něco jako naše polní cesty – počasí je skvělé. Během cesty je několik skvělých výhledů – krajina, vodopády, tak fotíme a filmujeme. Mezitím kolem nás probíhá několik běžců – není divu, mírně vlnitý terén, příjemný hliněný podklad. Značení je celkem bídné, málo viditelné, někde na rozcestích chybí značení některých směrů nebo chybí zcela. Jinde je sotva viditelný kámen se šipkou a názvem cesty. To nás potkalo, když jsme odbočili podle hezkého ukazatele na procházkovou trasu do části pralesa. Zpočátku byla pěkná, dobře viditelná pěšinka, palmy, plno stromů něco jako fíkovníky, liány a vývraty, prostě divočina. Vzrostlých stromů bylo celkem málo. Klikatá cestička se celkem zúžila a bez možnosti vyhlídky jsme stoupali a klesali. Asi po půl hodině scházíme celkem sešupem dolů. Je slyšet zurčení potůčku, a pak přichází malý úžas. Malá planinka u potoka a těsně vedle ní nádherný rozhled do krajiny. V tom nám dochází, že stojíme na okraji minimálně 80 - 100 metrového vodopádu. Není slyšet jeho hučení, protože není mnoho vody. Po vydatné svačince a fotkách převisu – kam natažená ruka dovolí s mrazením v zádech – pokračujeme dál v cestě, tentokráte do pořádného kopce. Na rozdíl od dosavadní cesty je ta následující samé bahno, takže po pár stech metrech jsme pěkně špinaví. Nebýt okolních stromků a hlavně lián na nich, nevylezli bychom do toho kopce vůbec. Liba na mě musela určitě tiše zuřit, protože nechtěla vůbec pomoct ani podat ruku, ale držela se velmi statečně. Asi po kilometru této chůze jsme se celí od rezavého bahna konečně vyškrábali na hlavní cestu. Ač s mapou, zvolili jsme (já) blbý směr a asi po 2 km došli k nějaké zamčené další bráně na okraji parku s ukazatelem na trasu 3. Nezbylo nám, než se vrátit oklikou pralesa asi 3 km po cestě zpět na Petrin. Na další z odboček, kolem které jsme už jednou prošli jsme se vydali opět na stejnou trasu, tentokrát bez povšimnutí odbočky do pralesa. Začalo drobně pršet, a než jsme se rozhodli vytáhnout bundy byli jsme durch mokří. Jelikož je počasí stále hnusné, vytahujeme i pláštěnky. Protože fouká dost silný vítr, jsou i pláštěnky dost na prd. Konečně asi po 6 km dorážíme na konečnou naší trasy vyhlídku Macchabée View Point. Je zde hezký altánek, tak se zde ukrýváme a čekáme, až déšť přejde. Sundáváme všechno mokré co jde a sušíme na větru. Po chvíli přichází ještě další turistický pár z Německa. Konečně vylézá sluníčko, tak toho využíváme a fotíme a filmujeme. Je dost opar, což není úplně ideální. Jelikož jsme blouděním ztratili dost času, balíme téměř suché hadry a rychle se vracíme zpět. Počasí hodně ubralo na náladě, protože poprchá či hustě prší a hlavně zase fouká silný vítr i na cestě zpět. Déšť už zcela ignorujeme, alespoň budeme mít čisté boty a nezašpiníme auto. Když konečně dorážíme k taxíku, jsme zcela promočení a proto rušíme další část výletu k vodopádům Alexandre falls a těšíme se domů. Snažíme se ještě řidiči říci, že v tomto počasí by výlet k Tamarinským vodopádům byl náš konec (původně nám je navrhoval absolvovat), což si zřejmě špatně vyložil a zavezl nás po krkolomné jízdě na zastrčené místo s úžasnou vyhlídkou na celou kaskádu těchto vodopádů. Počasí se umoudřilo tak jsme samozřejmě vděční a rádi a fotíme a filmujeme, i když je to hezky daleko a trochu v oparu. Konec dobrý, všechno dobré!!

 

12. den        8. 7. 2010

10:30     24,7°C, 60% vlhkost          12:30     24,8°C,  59% vlhkost         20:45     22,6°C,  63% vlhkost

Volný odpočinkový den. Trochu jsem si přivstal, abych nafotil a nafilmoval východ slunce. Liba vstává kolem 9. hod., protože není kam spěchat. Liba je rozhodnuta koupit dětem nějaké dárečky, tak se obrňuji trpělivostí, že to bude zase jen čumenda. Snad došlo prodejcům nové zboží, protože se konečně nákupy daří a bude trochu klid. Odpoledne trávíme na pláži. Mraky se trochu honí, ale to nevadí – máme nakoupeno!

 

13. den        9. 7. 2010

8:00       21,3°C, 77% vlhkost          17:00     23,1°C,  71% vlhkost

V noci muselo pěkně pršet, protože je všude mokro a slušné vlhko. Vstáváme dost brzo, protože na 8.00 hod. máme domluvené taxi na další z výletů. Chceme navštívit městečko Mokka, pak vylézt na horu Le Pouce a nakonec navštívit ostrov L´Ill aux Cerf. V Mokka přibrzďujeme u místní university na pár fotek. S výchozím bodem pro výstup do sedla na Le Pouce má ale řidič problémy. Ptá se několika lidí, ale nikdo neví – ani podle informací z průvodce. Nakonec nás místní posílá někam do třtinového pole. Lesk auta rychle bere za své a cesta také. Nakonec vysedáme a jdeme pěšky do kopce. Hora se zdá nekonečně daleko, i když průvodce mluví o nějakých 40. minutách. Nakonec nacházíme nějaký výchozí bod s rozcestníkem a ukazateli. Cesta a směr jsou tedy rozhodně správné, ale uvedené časy se liší asi o 2 hodiny. Jelikož je všude mokro a uzoučkým chodníčkem k hoře se valí voda, takže bychom byli hned celí promočení, vracíme se k autu a vzdáváme to. Na řidiči je přes známky nervozity znát také úleva. Míjíme proslavenou vilu Euréka a jedeme hned na ostrov. Cesta vnitrozemím ubíhá celkem rychle a v pohodě, takže jsme kolem 11. hod. téměř na místě. Řidič nás vede do nějaké přepravní agentury, kde si z nejrůznějších nabídek vybíráme přepravu na ostrov a výlet k vodopádům. Platíme a během 10 min. sedíme na člunu, který nás veze na ostrov. Sotva jsme vypluli, začíná poprchat a do pár minut lije jako z konve. Teď je nám jasné, proč si lodivod hned zkraje navlékl velký pršiplášť. Na lodi s námi jede ještě nějaký indický pár. K prudkému dešti se přidávají ještě větší vlny, které hezky cákají, takže než přijedeme během asi 15 min. na ostrov, jsme zcela promočení. Liba toho má plné zuby – hlavně těch vln. Sotva vystoupíme, vylézá sluníčko a pálí, takže jsme během dalších asi 2O min. suší. První zastávka vede samozřejmě do místního obchůdku se suvenýry a hned nato se vydáváme dál od přístavu podél pobřeží, abychom se zbavili lidí a přístavního mumraje. Kolem celého pobřeží jsou nádherné laguny s úžasným blankytným mořem a hlavně klid a pohoda. Jelikož nám za chvíli odjíždí další domluvená loď k vodopádům, vracíme se do přístavu s nadějí na lepší a hlavně klidnější jízdu. Opak je ale pravdou. Menší sportovní člun se zaplňuje dalšími čtyřmi pasažéry. Mladý černoch se chce zřejmě předvést, tak hned zkraje v laguně s mangrove řeže těsně zatáčky. Pak zamíří na otevřené moře a v maximální rychlosti klouže po vrcholcích vln, což způsobuje pěkně silné nárazy, znepříjemňující focení i filmování. Také si říkáme, kde tu mohou být asi tak vodopády, nebo snad změna plánu? Po velkém oblouku se opět stáčíme k pevnině a dokonale vydrncaní zpomalujeme. Najednou se před námi otevírá laguna, blankytná modř přechází do kalné hnědozelené barvy a pokračujeme pomalou vyhlídkovou plavbou k pevnině. Po chvíli se objevují mohutné a trochu děsivě vypadající vodopády - Beau Champ Waterfall - nebo spíše kaskády, vysoké 10 – 12 m. Nádherný pohled se pro Libu opět mění v drama, když s námi mladík zajíždí až těsně pod vodopád, kde vedlejší výletní loď trochu narazila do přilehlé skály. Strach, že by nás voda strhla a spláchla je vysoký, ale je to zase jen adrenalin pro turisty. Zpět vyrážíme svižnějším tempem a po moři opět plnou rychlostí. Nedaleko přístavu v mangrovových porostech opět zvolňuje a my máme možnost si pobřeží lépe prohlédnout. Konečně jsme v přístavu. Když se po jízdě trochu osušíme, jdeme ten zážitek strávit v ústraní přístavu na odlehlejší pláž, kde se chceme i trochu vykoupat. V momentě, kdy chceme vlézt do moře začíná dost silně pršet, tak balíme věci a utíkáme se schovat pod nedaleké stromy. Další procházku po pobřeží a koupání kvůli proměnlivému počasí vzdáváme a jdeme na centrální pláž u přístavu udělat pár fotek. V 15.30 hod. odjíždíme zpět do Throne au Bitches. Tentokrát jedeme větším člunem a s postarším černochem, který jede mnohem spořádaněji. Liba mu vyjadřuje pochvalu a je očividně spokojená. V přístavu na nás čeká náš řidič a opět plni dojmů se vracíme domů, trochu vyklepaní, ale spokojení. Ostrov je fakt krásný. Zbytek dne trávíme vycházkou a nákupy. Toto byl poslední výlet našeho pobytu.

 

14. den        10. 7. 2010

10:30     24,8°C, 57% vlhkost          13:15     25,4°C,  56% vlhkost

Se vstáváním nespěcháme, jelikož výletům již odzvonilo. Liba má dnes svátek, tak se vše tento den bude podřizovat jejímu přání. Dopoledne jdeme na vycházku městem. Dnes je asi nejteplejší den z celého našeho pobytu. Odpoledne se povalujeme na pláži a navečer jdeme na nákup a malou procházku. Děláme si slavnostní večeři. U televize usínám, což Liba dost nelibě nese, ale s tím já nic nenadělám.

 

15. den        11. 7. 2010

10:15     24,3°C, 67% vlhkost          14:30     25,7°C,  57% vlhkost

Dopoledne jdeme na pláž, ale protože je opět víkend, tak je pláž u nás přeplněná domorodci, kteří sem přijeli z vnitrozemí piknikovat. Všude hluk a křik. Jdeme tedy až na severní konec pláže udělat poslední fotky a videa. Pak se vracíme na naší pláž ještě trochu doladit opálení a naposledy se vykoupat. Kolem 16. hod. odcházíme domů. Závěrem poslední fotky se západem slunce. Večer pak už jen balení, abychom byli ráno fit, protože vstáváme ve 4 hod. Chceme jít dřív spát, ale venku je řev a randál a navíc po půlnoci nějaké petardy. Poslední noc úplně na draka!!

 

16. den        12. 7. 2010

Ráno brzo vstáváme, trochu jídla a už je tu naše taxi. Cesta na letiště je rychlá, protože ještě není žádný provoz. Na letišti se loučíme s naším taxikářem a vyměňujeme si adresy. Velmi nám děkuje za spropitné z cest po ostrově a jsme všichni trochu naměkko. Pak už jen čekání na odbavení a úmorně dlouhý let, tentokráte s mezipřistáním v Miláně.